Záhy po skončení druhé světové války začalo být toto období zobrazováno v českém hraném filmu. Základním motivem většiny filmů s válečnou tématikou, natočených v Československu v letech 1945–1989, se stal zápas mezi dobrem, ztělesněným československými odbojovými pracovníky či frontovými vojáky, a zlem, představovaným Němci. Po uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 mají válečné filmy i legitimizační funkci – nový systém se sám definuje jako nástupce oněch »sil dobra« a v divákovi se snaží vzbudit identifikaci nejen s kladnými hrdiny – bojovníky proti »zlu«, ale i s komunistickým režimem. V negativním zobrazování Němců lze přitom vysledovat určitou stereotypní tendenci – »zlý Němec« je povětšinou sudetský Němec, zatímco »hodný Němec« je Rakušan. Ve filmech tzv. nové vlny v 60. letech jsou pak nacisté či němečtí okupanti zobrazováni částečně alegoricky či nadčasově a mohou tak připomínat příslušníky komunistické tajné policie (např. ve filmu …A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH, režie Zbyněk Brynych, 1964). Po roce 1968, kdy je kinematografie opět zcela podřízena mocenským zájmům »normalizačního« režimu, jsou Němci ve válečných filmech opět zobrazováni jako brutální sadisté (např. ve filmu KLÍČ, režie Vladimír Čech, 1971). K určitému průlomu dochází až v 80. letech, kdy se v českém filmu objevuje postava sudetoněmeckého antifašisty (CUKROVÁ BOUDA, režie Karel Kachyňa, 1980) či figura ne zcela fanatické příslušnice BdM (OZNAMUJE SE LÁSKÁM VAŠIM, režie Karel Kachyňa, 1988). K určitému překonání stereotypního zobrazování Němců v českých válečných filmech dochází až po roce 1989. Přesto k prvnímu zobrazení násilností, páchaných na německém civilním obyvatelstvu na sklonku války, došlo v české hrané kinematografii až v roce 2005 (KREV ZMIZELÉHO, režie Milan Cieslar).
Bald nach dem Ende des Zweiten Weltkriegs begann man, diese Zeit im tschechischen Spielfilm darzustellen. Das Grundmotiv der Mehrheit der Kriegsfilme, die zwischen den Jahren 1949 und 1989 in der Tschechoslowakei gedreht wurden, war der Kampf zwischen dem Guten, das tschechoslowakische Aufstandsteilnehmer oder Frontsoldaten darstellten, und dem Bösen, das die Deutschen verkörperten. Nach der Machtübernahme durch die kommunistische Partei im Februar 1948 erhielten die Filme auch eine legitimistische Funktion – das neue System definierte sich als Nachfolger jener »Kräfte des Guten« und versuchte im Zuschauer eine Identifikation nicht nur mit den positiven Helden, sondern auch mit dem kommunistischen Regime hervorzurufen. In der negativen Darstellung der Deutschen konnte man eine stereotypische Tendenz beobachten – »ein böser Deutscher« ist meist ein Sudetendeutscher, ein »guter Deutscher« dagegen ein Österreicher. In den Filmen der so genannten Neuen Welle in den 60er Jahren wurden die Nazis bzw. die deutschen Okkupanten zum Teil allegorisch oder zeitlos dargestellt und konnten somit an Mitglieder der kommunistischen Geheimpolizei erinnern (z.B. im Film …A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH / ...UND DER FÜNFTE REITER IST DIE ANGST, Regie Zbyněk Brynych, 1964). Nach 1968, als die Kinematographie wieder ganz den Machtinteressen des »Normalisierungregimes« untergeordnet worden war, wurden die Deutschen wieder als brutale Sadisten dargestellt (z.B. im Film KLÍČ / DER SCHLÜSSEL, Regie Vladimír Čech, 1971). Zu einem deutlichen Bruch kommt es erst in den 1980er Jahren, als die Gestalt eines sudetendeutschen Antifaschisten (CUKROVÁ BOUDA /ZUCKERBUDE, Regie Karel Kachyňa, 1980) oder die Figur eines nicht ganz so fanatischen BdM-Mädchens auftaucht (OZNAMUJE SE LÁSKÁM VAŠIM /BEKANNTMACHUNG IHRER LIEBEN, Regie Karel Kachyňa, 1988). Eine eindeutige Überwindung der stereotypischen Darstellung der Deutschen tritt nach 1989 ein. Doch erst im Jahr 2005 erscheint im tschechischen Film die erste Darstellung der Gewalttaten an der deutschen Zivilbevölkerung am Vorabend des Kriegs (KREV ZMIZELÉHO / DAS BLUT EINES VERSCHWUNDENEN, Regie Milan Cieslar).